Splnili jsme si sen

o velké rodině a navíc nám to Verunka neustále dává zpátky, naplňuje nás. Když vidíme, jak ožívá, jak se rozvíjí, hřeje to u srdce.

Poprvé jsem se setkala s pojmem pěstoun u mé dlouhodobé kamarádky-krátkodobé pěstounky.

Zrovna u sebe měla miminko a vyprávěla mi o tom, co vlastně ten krátkodobý pěstoun je, což mě úplně nadchlo a říkala jsem si wow, proč ty děti mají být v kojeneckém ústavu, vždyť tohle je super! Hned po návratu domů jsem jsem o tom začala mluvit s manželem a po půl roce jsme do toho procesu vstoupili. Toužili jsme po třetím dítěti, ale neslo to s sebou velká zdravotní rizika. Pořád jsem to v sobě řešila a najednou se mi otevřely oči. Můžeme mít další dítě! Už na nás čeká a potřebuje někam patřit.

Úřední kolečko bylo strašný. Několikrát jsem si říkala, že to vzdám, protože to byly nekonečné měsíce. Nadávala jsem, kopala kolem sebe, protože mi to přišlo neskutečný, ale nikdy jsem nezapochybovala, že je to cesta, kterou chci jít. 

Vydrželi jsme to a ve chvíli, kdy nám poprvé ukázali fotku Verunky, jsme věděli, že je naše. Bylo tam to napětí a těšení se na to, až bude s námi. Vklouzla do naší rodiny úplně bez problémů. Všemu se smála, byla od začátku sluníčko, neuvěřitelně poslouchala. Došlo mi to až později, že to není přirozené. Poprvé plakala až po čtrnácti dnech. Radovala jsem se. První emoce! A pouští je postupně ještě dnes.

Verunka (5) se za necelé dva roky, co je u nás, neskutečně změnila. Z nemluvícího, tichého, na slovo poslouchajícího stroječku, který seděl tam, kam jste ho posadili, se z ní stala svébytná slečna, která má vlastní názor. To nás nabíjí a posílá dál. To, že jsme něco dokázali, že v ní něco zanecháváme, ač to není námi zplozené dítě. 

Když vidíme, jaké dělá pokroky, je to motivace podat si žádost o dalšího člena rodiny. 

Když si vzpomenu, co jsme viděli v kojeneckém ústavu, když jsme se s ní seznamovali... Dcera byla po první návštěvě Verunky v kojeneckém ústavu hodně rozhozená. Řekla, že jí děsí výraz v jejích očích, že je jak bez duše. Už tam s námi podruhé nejela, ale obě děti ji přijaly krásně. Starají se o ni a dokonce jsou i sourozenecké hádky, což je super. 

Vůbec celé naše okolí přistoupilo k tomu našemu rozhodnutí hezky, řekla bych až s obdivem. Zarazila mě jen častá reakce: “Taková pěkná holčička a byla v ústavu?” Copak tam jsou jen ošklivé děti? Je na tom krásně vidět, že se o tom tématu zatím moc nemluví.

Pěstounství nám dalo spoustu zkušeností. Vychovávat vlastní dítě je pud, ale najít si cestu k jinému dítěti je o trošku těžší. Musíte v sobě objevit mnoho trpělivosti a porozumění.

S manželem na sebe nemáme tolik času jako předtím, dělíme ho nějak intuitivně mezi děti, ale určitě bych to nechtěla jinak. Ani mi není líto, že jsem se vzdala práce, kterou jsem dělala, protože mám čas na všechny děti a můžu se jim věnovat naplno. 

Když jsme se rozhodovali mezi dlouhodobým pěstounstvím a adopcí, hodně nám pomohlo to, že jako pěstouni v tom nebudeme sami, budeme se mít vždy na koho obrátit a dostaneme i finanční příspěvek, který ve výsledku prospěje tomu dítěti. Máme sice nějaké povinnosti, jako například kontakt s biologickými rodiči, ale je to úplně v pohodě. My jsme maminka a tatínek, ale oni také, Verunka je rozliší vždycky jménem. Je zajímavé, že tím, jak je malá, tak to bere úplně v pohodě a vůbec nemá problém s tím, mít dvě maminky a dva tatínky. Nás tak začala oslovovat automaticky hned. Slyšela to říkat naše děti, tak to krásně přejala. Žádné vysvětlování nebylo třeba.

Jsem šťastná, že jsme se na tuhle cestu vydali. Líbí se mi i to slovo pěstounství, pěstouni. Někteří svým dětem dokonce říkají sazeničky! Z těch dětí totiž opravdu něco vykvete.