Dojímají nás úplně obyčejné věci

které dojímají všechny rodiče. Když se na nás směje, v noci se ospale přitulí, nebo když začal říkat první slůvka mami, tati… Věděli jsme, cítili, že to tak opravdu je.

Náhradní rodičovství

je cesta, na kterou se musí každý pár vydat sám a vykročit až ve chvíli, kdy to tak opravdu cítí. Taky jsme k tomu museli dorůst a najít pro sebe hlubší smysl.

Nyní jsme manželé sedm let a o dítě jsme se samozřejmě pokoušeli přirozenou cestou. Oba dva jsme postupně prošli vyšetřením, ale nebyly objeveny žádné příznaky toho, proč bychom nemohli mít děti. Trvalo nám tři roky , než jsme si vůbec uvědomili a připustili možnost náhradní rodinné péče. Nechávali jsme pak v sobě tu myšlenku skoro další rok zrát, než jsme udělali první krok a vydali se na úřad.

To, co následovalo, nebylo upřímně moc příjemné. Jedno dlouhé ČEKÁNÍ. Přípravy, psychologické testy, rozhovory… Ale jak se dozvíte později, bylo to čekání na zázrak.

No a po dvou letech si k nám konečně našel cestu Petřík. Nikde jsme nemohli vidět jeho fotografii, to rozhodnutí proběhlo jen na základě obecných informací. Věděli jsme, že je mu devět měsíců a od narození žije v rodině u přechodných pěstounů. To pro nás byla skvělá zpráva. Vytušili jsme také, že je romského původu. Původně jsme romské dítě ze své žádosti vynechali, po půl roce jsme žádost upravili a zanesli tam poloromské a dnes víme, že to jsou jen takové slovní hrátky - romské, poloromské, čtvrtromské...

Zareagovali jsme rychle a poslali email.

Volali nám hned druhý den a věci se daly do pohybu. Najednou. Strašně rychle! První setkání bylo velmi opatrné, uvědomovali jsme si, že jsme pro něj cizí lidé a maličko jsme si i drželi odstup, ale nebyl důvod. Když jsme ho poprvé chovali, v kanceláři Karlovarského kraje, přitiskl tvářičku na tvář manžela a bylo jasné, že je náš, že není co řešit a že celý proces rádi absolvujeme. Silným impulsem bylo i to, když jsme se od přechodných pěstounů dozvěděli, že bylo více méně jasné, že Petřík půjde do dětského domova, protože je snědý a nebyl o něj zájem. Oni z toho byli samozřejmě nešťastní, protože jim přirostl k srdci. To, že jsme se pak hned ozvali, brali jako zázrak.

Do manželství jsme šli s tím, že chceme děti a až díky náhradnímu rodičovství se skutečně naplnilo. Stávalo se totiž pomalu prázdným, žili jsme spíš jen vedle sebe. Život dostal najednou úplně novou dimenzi. Je smysluplnější a my šťastnější. Smysluplná je i ta cesta, kterou k nám děťátko přišlo. Cítili jsme, že umělé oplodnění pro nás není, že chceme raději pomoci dítěti, které je samo a nemůže za to. Ale člověk ani nutně nemusí cítit potřebu někomu pomáhat. Stačí mít ty děti rád.

Obava, že dítě, které není biologicky naše, nemůžeme úplně milovat, se strašně rychle rozptýlila. Měli jsme třeba absurdní strach, že nám nebude vonět! Ale ano,  je náš.

Gabriela a George
Andrea a Aleš
Radka a Roman