1. díl: Jaké je být pěstounkou v době koronavirové?

Jsem žena, matka dvou úžasných dcer a pěstounka na přechodnou dobu.

Před šesti a půl lety jsem měla pocit, že bych ještě ráda věnovala svou přebývající energii a lásku někomu, kdo ji potřebuje. Když jsem zjistila, že bych mohla vždy na čas pečovat o nějaké dítě v nouzi, bylo rozhodnuto. Jakmile jsem dostala od své rodiny zelenou, stala se ze mě pěstounka na přechodnou dobu, skleníček pro miminka, dočasná náruč.

Píšu tohle ve chvíli, kdy jsem předala své poslední děťátko a přichází ten magický čas: Dovolená! Pokaždé si už předem plánuju, co všechno chci tentokrát mezi pěstouňátky stihnout. Chodit obden plavat. Jít aspoň třikrát do kina. Užít si holčičí večer se svými dcerami. Uspořádat večírek pro sousedy, nejlíp víckrát. Navštívit všechny své milé. Prořezat stromy. Fakticky už pořádně uklidit dům ☺

Tentokrát je všechno jinak. Do Česka přišel koronavirus. Ještě předtím, než je vyhlášena karanténa, rozhodnu se vyrazit na druhý konec republiky za svými nemocnými rodiči. Teď jsem tu pro ně, nakupuju, vařím, uklízím. Nacházím mnohé paralely s malými dětmi. Vidím, jak i oni potřebují fyzický kontakt, tak je nenápadně hladím, objímám a pusinkuju.

Na vše potřebují svůj čas. Nesmím je do ničeho tlačit, protože se zabejčí a jakékoli úsilí o změnu je pak marné. Vymýšlí si s jídlem. Denní rozvrh je svatý. Hádají se kvůli pitomostem. Žalují jeden na druhého. Ale pak mě máma nečekaně vezme za ruce a já z jejích hřejivých dlaní cítím, jak je ráda, že jsem teď s nimi.

Po čtrnácti dnech odjíždím. Mám už jen týden dovolené a kromě kina jsem zatím nestihla nic ze svého seznamu. Ale nelituju. Jsem strašně ráda, že naši onemocněli, zrovna když jsem měla volno. Hluboko v srdci vím, že péče o staroušky by na seznamu mých případných jiných povolání byla na jednom z prvních míst. A také nevím, za jak dlouho rodiče zase uvidím. Během karantény za nimi raději jezdit nebudu...

Jak je mým dobrým zvykem, už pár dní před koncem dovolené píšu na kraj, že jsem připravená na další přírůstek. Vím, že dostanu od kamarádek vynadáno, že jsem si spíš měla říct o týden volna navíc. Ale já cítím, že je čas. Čeká mě jubilejní, desátý uzlíček.

Po několika dnech, kdy opět chodím s telefonem i na záchod a k popelnici – co kdyby náhodou zavolali –, začne telefon vyzvánět a na displeji je jméno sociální pracovnice z kraje. Už vím, co řekne. „Dobrý den, my bychom tady měli jedno miminko…“

Také byste chtěli svou náruč nabídnout opuštěnému dítěti? Přechodných a dlouhodobých pěstounů stále v Česku není dost a spousta dětí tak zbytečně svá nejdůležitější raná léta tráví v ústavech.

Zkuste nám nezávazně napsat o víc informací na info@dikypestounstvi.cz nebo zavolejte na 777 440 338, jsme tu jen pro vás.

Děkujeme, že nám pomáháte hledat dětem nové rodiny.