11. díl: Kulíšek naposledy: Den D

Dva dílky puzzle, co do sebe s klapnutím zapadnou.

První setkání s přebírající rodinou je vždy emočně náročné pro všechny přítomné. Říkám si, že když tentokrát budu na situaci sama, alespoň to bude komornější, intimnější. Je na mně, abych vše vyladila, vypolštářovala, zkomfortnila pro babičku i Kulíška. Naštěstí je ještě maličký, takže jeho navazování vztahu s babičkou by mělo být rychlé a hladké.

Přesto jsem jako pokaždé nervózní. Jaká bude? Padneme si hned do oka, nebo to bude trochu drhnout? Chápe, že jsem jí Kulíška ,,nesebrala“, ale jen se jí o něj starám, než si ho bude moci odvézt domů? Nerozmyslí si to? 

V den D je krásně; venku už mám na sluníčku připravená křesílka, na lince voní koláč s loňskými malinami ze zahrádky. Kulíšek vycítil, že se něco děje, a je vzhůru. Telefon. Babička v naší pidivesničce zabloudila. Jako skoro každý, kdo k nám jede. Naviguju ji, vybíhám s Kulíškem v náručí ze vrat – a už je tu červené auto a v něm ONA.

Nasazuje si roušku, já honem běžím pro tu svou. Dezinfikuje si ruce, vystupuje z auta. A pak jí podávám malého zavinutého v dečce; hrdlo mám stažené dojetím a její hnědé oči nad rouškou jsou plné slz. To jsou ty chvíle, kvůli kterým svoji práci miluju. Dva dílky puzzle, co do sebe s klapnutím zapadnou.

Pak se už vše odvíjí podobně jako obvykle. Seznamujeme se, oťukáváme. Babička krmí Kulíška a přitom vzpomíná na dětská léta jeho maminky i na těžké okamžiky, které s ní zažila. Prý se čas od času ozve, babička však momentálně vůbec netuší, kde se její dcera nachází, stejně jako neví, kdo je Kulíškovým tatínkem. 

Lidé, kteří si od nás přechodňáků přebírají děti, jsou často v mnohaletém stresu: ať už z nemožnosti mít vlastní dítě, nebo z pošramocených rodinných vztahů. Pokud se cítí v bezpečí, často se z nich vyřine všechno to, co v sobě léta městnají. Naslouchat jim, aniž bych je jakkoli hodnotila, beru jako součást své práce. Na krátký čas mezi námi vzniká velmi intenzivní vztah a je jen na nich, zda v něm budou chtít pokračovat i poté, co si svého drobečka odvezou natrvalo domů.

Malý usíná a babička ho drží dál v náručí. Myslím, že moje obavy, aby si to nerozmyslela, byly zbytečné. 


Také byste chtěli svou náruč nabídnout opuštěnému dítěti? Přechodných a dlouhodobých pěstounů stále v Česku není dost a spousta dětí tak zbytečně svá nejdůležitější raná léta tráví v ústavech.

Zkuste nám nezávazně napsat o víc informací na info@dikypestounstvi.cz nebo zavolejte na 777 440 338, jsme tu jen pro vás. 

Děkujeme, že nám pomáháte hledat dětem nové rodiny.