12. díl: 7 let pěstounkou

Nejsmysluplnější práce na světě.

Dnes je to sedm let, co dělám pěstounku na přechodnou dobu. Ležíme s Kulíškem v posteli, lechtám ho na bříšku a mámím z něj úsměv. Když se mu nakonec zvlní rty, zasypávám ho pusinkama a moje srdce zpívá.

Sedm let je docela velký kus života. Sedm let, deset dětí, které jsem vzala na čas pod svá křídla a pak je vypustila dál. Vzpomínám, jak jsem se poprvé bála, co to se mnou udělá, až svého drobečka předám novým rodičům. Leželi jsme (tenkrát ještě s manželem) v posteli, drželi se za ruce a usmívali se jako blázni. Naše srdce zpívala.

Ano, zkraje té sedmileté cesty můj muž odbočil na jinou kolej a jeho srdce teď zpívá jiné ženě. Já jsem to své rozbité nechala znovu srůst a potvrdila si pravdivost rčení, že co tě nezabije, to tě posílí. A zjistila jsem, že láska má mnoho podob. Dovychovala jsem své dcery a vypustila je do světa, aby se mohly vracet do hnízda k mámě. Naučila jsem se žít sama, s pěstouňátky, kočkami a přírodou. Nezvládnu všechno, nejsem chlap. Ale v naší pidivesničce si všichni pomáháme, takže někdo mi opraví ucpaný dřez, jiný nařeže dříví, další mi přinese teplý oběd, když mám horečku. 

Nemůžu sice večer do kina nebo divadla, ale s malými dětmi má život úplně jiné tempo, bližší zemi. Radujeme se z prvních jahůdek, koukáme z okna na první vločky. Děti zjišťují, že oheň pálí a šneci se nejedí. Po koupání se hřejeme a tulíme u kamen. Myslím na všechny ty obyčejné radosti, které by „moje“ děti v ústavu prostě nezažily. Myslím na všechny milníky, které vzhledem k liknavosti některých úředníků zažijí se mnou namísto se svými budoucími rodiči. 

Moje práce mě každý den učí trpělivosti. Jako přechodňák si nemůžete absolutně nic naplánovat. Vše se neustále mění. Musíte se umět přizpůsobit a ty změny přijmout. Vzít si z nich to dobré a věřit, že to prostě dopadne tak, jak to dopadnout má. Někdy člověk zmalomyslní a říká si, proč jsou miminka stále v ústavech? Ale pak si připomenu, kolik se toho za těch sedm let změnilo. Nás přechodňáků bylo pár, teď už nás jsou stovky. Lidé vědí o naší práci a valná většina z nich nám fandí. Vyprávíme druhým o tom, proč to děláme, a nezřídka někoho inspirujeme, aby se přidal do našich řad.

Známí se mě ptávají, jak dlouho to budu ještě dělat. Odpovídám, že dokud budu mít dost sil a dokud mi to bude dávat smysl. Držím v náručí Kulíška a mé srdce zpívá dál.

Také byste chtěli svou náruč nabídnout opuštěnému dítěti? Přechodných a dlouhodobých pěstounů stále v Česku není dost a spousta dětí tak zbytečně svá nejdůležitější raná léta tráví v ústavech.

Zkuste nám nezávazně napsat o víc informací na info@dikypestounstvi.cz nebo zavolejte na 777 440 338, jsme tu jen pro vás. 

Děkujeme, že nám pomáháte hledat dětem nové rodiny.