3. díl: Kulíšek podruhé: Pláče a pláče a pláče…

První dny s Kulíškem doma. Pláče a pláče a pláče.

Zkouším ho zavinovat, aby se nebudil trhavými pohyby, ale zjevně se mu to nelíbí. Tohle miminko potřebuje co nejužší kontakt. Střídám různé polohy nošení, abych přišla na to, co mu nejvíc vyhovuje. Nejspokojenější je, když mi může ležet na hrudi; slyší moje srdce, cítí mé teplo, shora je zabalený huňatou dekou. 

Je to už mé několikáté miminko, jehož maminka byla závislá na drogách. Je tu mnoho podobností: nízká porodní váha, vysoká dráždivost, kdy miminko reaguje na sebemenší podnět. Nezvladatelný pláč, propínání tělíčka do luku. Potíže s krmením, vydatné blinkání. Zanícená očka. Moučnivka v pusince. 

A tak masíruju oční koutky, vytírám pusinku kvůli kvasinkám, pečlivě sterilizuju savičky i dudlíčky. Krmím často, i po dvou hodinách, protože malý vypije málo a část toho ještě vyblinká. 

Trápí ho prdíky, tak ho nosím na tygříka nebo v klubíčku, aby se mu ulevilo. V noci spí na mé hrudi. Jsem zvyklá spát nehybně, takže se nebojím, že by mi sklouzl. Je pevně obalený svou dečkou a mojí peřinou. Tělesný kontakt léčí, o tom jsem přesvědčená.

Ve dne sleduju zprávy o koronaviru. Ve vzácných chvilkách se mi podaří ušít pár roušek pro sebe a sousedy. Svět vykolejil. Počet potvrzených nakažených roste a roste. Jsem sobecky vděčná za to, že žiju na venkově a můžeme s Kulíškem na zahradu a na procházku. Jezdíme jen k paní doktorce a na nutný nákup, taky mi nakupují sousedi. Nemůžu onemocnět, mám zodpovědnost za toho malého broučka.

Volá mi sociální pracovnice. Ozvala se babička malého, že by se o něj postarala. Hurá! V současné situaci však sociální pracovnice nesmí chodit na návštěvy, takže nemůžou udělat u babičky šetření v domácnosti. Nikdo neví, jak to bude. Musíme čekat. 

Kolegyně píšou, že se jim odročily soudy. Nevybírají se noví rodiče, protože platí nařízení o omezení pohybu. Takže děti jsou zakonzervované u nás. Volných pěstounů tím pádem každým dnem ubývá. Myslím na to, kam jdou všechny ty děti, které se dál rodí a zůstávají opuštěné… Trápí mě, že zřejmě musí do ústavu. Takhle doba má prostě dopad na všechny, i na ty bezbranné.


Také byste chtěli svou náruč nabídnout opuštěnému dítěti? Přechodných a dlouhodobých pěstounů stále v Česku není dost a spousta dětí tak zbytečně svá nejdůležitější raná léta tráví v ústavech.

Zkuste nám nezávazně napsat o víc informací na info@dikypestounstvi.cz nebo zavolejte na 777 440 338, jsme tu jen pro vás.

Děkujeme, že nám pomáháte hledat dětem nové rodiny.