7. díl: Růženka počtvrté: Když zavládne ticho...

Poslední večer s Růženkou.

Poslední večer s Růženkou. Po koupání si ji chovám v osušce o něco déle v náručí, pusinkuju její hlavičku s mokrými vlásky, povídám jí, že nás zítra čeká dlouhý výlet a pak už bude s tetou, která ji má moc ráda, a celou velkou rodinou. Přikrytá usíná blaženě v postýlce.

Já chystám do kufříčku, který dostala v porodnici jako další odložená miminka, její oblíbené hračky, deníček v podobě fotoknihy, doklady, stručný přehled všeho, co má a nemá ráda, jenž by tetě mohl v prvních dnech pomoci, cestovní pas. Mlíčko, které nestihla spotřebovat. Vitamín D. Jsem výkonná a soustředěná, musíme ráno brzy vstávat. Nesmutním, to jsem si už odbyla. 

V noci se mnohokrát vzbudím, i když mám nařízený budík. Po sedmé vyrážíme na více než dvouhodinovou cestu k soudu. Tam nás už čeká teta i Růženčina sociální pracovnice. Když čte paní soudkyně rozsudek, teta si drží malou v náručí. Podíváme se na sebe. Má v očích slzy a já knedlík v krku. Vím, co prožívá, a jsem za ně šťastná.

Jedeme k tetině kamarádce, kde budou až do odletu bydlet. Je tam spousta dětí i dospělých. Mám trochu strach, zda to na Růženku nebude moc lidí. Ale jde z jedné náruče do druhé a usmívá se. Předáme si s tetou věci, políbím Růženku naposledy na čelíčko a odcházím. Teta mě jde vyprovodit a znovu, už poněkolikáté mi děkuje.

Sednu si za volant, nařídím na navigaci „Domů“ a odjíždím. Sama. Vedle sebe mám prázdnou autosedačku. Růženka byla mým devátým dítětem a tentokrát to bylo dost těžké loučení. Snad proto, že byla až donedávna tak nešťastná. Snad proto, že i přesto se mnou tolik komunikovala a tak ráda přijímala moje doteky, vyprávění, písničky, mazlení. 

Lidé se mě vždy ptají, jak se dokážu „svých“ dětí vzdát. Odpovídám jim, že nejsou moje. Od začátku vím, že jsou u mě jen na návštěvě. Jsem něco jako spolehlivá stará pec, která je nakrmí a zahřeje. Dopeče, aby mohly jako voňavé houstičky vklouznout do rukou svých rodičů.

Přijíždím do svého domečku. Na koberci se ještě válejí hračky. V dětském lehátku spí kočka. Vládne tu nepřirozené ticho. Začíná mi další dovolená...

Dovolená je i časem hodnocení. Jak bylo poslední pěstování těžké? Růženka sice hodně plakala a byla celkově nespokojená, ale strávila u mě „jen“ půl roku, což bylo po těch čtyřech předchozích ročních nebo téměř ročních misích příjemné osvěžení. 

Ta maximálně roční lhůta, kterou by u nás měli prckové strávit, je moc dobře nastavená. Pro děti i pro pěstouny. Jsme sice profesionálové, ale po roce jsou ty kořínky, které navzájem zapustíme ve svých srdcích, přece jen silnější a rozvětvenější než po pár měsících. 

Po roce už je pěstoun taky poněkud opotřebovaný a fakt potřebuje na chvíli vysadit, dospat se, načerpat nové podněty, nastřádat si zážitky, na něž pak vzpomíná. Jako já teď s vámi…

Také byste chtěli svou náruč nabídnout opuštěnému dítěti? Přechodných a dlouhodobých pěstounů stále v Česku není dost a spousta dětí tak zbytečně svá nejdůležitější raná léta tráví v ústavech.

Zkuste nám nezávazně napsat o víc informací na info@dikypestounstvi.cz nebo zavolejte na 777 440 338, jsme tu jen pro vás. 

Děkujeme, že nám pomáháte hledat dětem nové rodiny.