9. díl: Kulíšek je stále u mě. Co na to jeho babička?

Příběh Kulíška pokračuje i v době koronavirové.

Jsem v kontaktu se sociální pracovnicí Kulíška; ptá se mě, zda jsem ochotná si psát s Kulíškovou babičkou, která ho chce k sobě. Jasně! Babička zprvu chce jen fotky a informace, jak na tom malý je, kolik váží, měří, jak moc pláče, k jakým doktorům chodíme. Postupně se otevírá a po kouskách mi vypráví příběh své dcery, které jako tolika mladým učarovaly drogy. 

Babička nějakou dobu věřila, že se dcera dá do pořádku, ale když se jí doma začaly ztrácet peníze a věci, vyhodila ji. Už proto, že má další tři děti. Dlouho o dceři nevěděla, až pak zjistila, že je na světě Kulíšek. Její vnouček. Potřebovala nějaký čas, aby to strávila, aby si ujasnila, jak se k tomu postaví. Nakonec se rozhodla, že se o něj chce postarat. Nebude to lehké, ale je to RODINA. 

Cítím její vnitřní zápas, nejistotu, pochyby, ty otázky, které si určitě klade: Kde jsem udělala chybu, že moje dítě skončilo na pervitinu? Sama se až agresivně hájí, že pro děti dělala vše, co mohla. Snažím se být tím, kdo jí naslouchá, do ničeho ji netlačí, jen je tu pro ni a jejího vnoučka. A tak si píšeme, posílám babičce fotky a videa Kulíška a dny ubíhají. Sociální pracovnice čekají, až budou moci vyrazit k babičce na šetření.

Šest týdnů jsem už neviděla svoje dcery. Obě pracují a žijí ve velkoměstě, kde je riziko nákazy mnohem vyšší než u mě na venkově. Kdybych neměla Kulíška, neřešila bych to. Ale takhle – kdo by se o něj postaral, kdyby mě skolil koronavir? 

Takže jsme v izolaci. Jsem zvyklá žít sama, v legraci o sobě říkám, že jsem poustevnice, a několikrát jsem se už holedbala, že jestli se ještě někdy přestěhuju, tak na úplnou samotu. Hahaha! Jak mi chybí ta téměř každodenní posezení u kávy se sousedkami, výlety za kolegyněmi pěstounkami; společenským vrcholem mého týdne je teď nákup ve MĚSTĚ a návštěvy různých Kulíškových lékařů. Vydenzifikovaná a orouškovaná. 

Pravidelně volám rodičům, jak jim je a jakou mají náladu. Ráno a večer kontroluju své oblíbené koronavirové grafy. Večer, když malý konečně usne, háčkuju koronadeku u ČT 24. S mýma holkama si píšeme a posíláme fotky, s pěstounkami jsme si udělaly videokonferenci. 

Ale přestože miluju přístroje a technologie, potřebuju normální mezilidský kontakt. Potřebuju obejmout a objímat. Přemýšlím, jak bude svět a komunikace mezi lidmi vypadat, až se situace trochu zlepší. Budeme se bát jeden druhého? Myslím na všechny, kdo přišli a ještě přijdou o práci. A věřím, že ze všeho zlého povstane něco dobrého – nová pokora, znovuobjevená skromnost, větší úcta k přírodě.


Také byste chtěli svou náruč nabídnout opuštěnému dítěti? Přechodných a dlouhodobých pěstounů stále v Česku není dost a spousta dětí tak zbytečně svá nejdůležitější raná léta tráví v ústavech.

Zkuste nám nezávazně napsat o víc informací na info@dikypestounstvi.cz nebo zavolejte na 777 440 338, jsme tu jen pro vás. 

Děkujeme, že nám pomáháte hledat dětem nové rodiny.